Konec dějin?
Konec dějin?
Vy, kteří si ještě velmi dobře pamatujete podzim 89, jakožto celý rok 90, mi určitě dáte za pravdu, že svět se začal konečně jevit bezpečným a přitažlivým. Skončila studená válka, z nepřátel se stali spojenci, komunismus odešel zadními dvířky a celá východní Evropa byla opilá znovunabytou svobodou. Došlo ke zrušení Varšavské smlouvy a nemálo občanstva bylo přesvědčeno i o zbytečnosti NATO. K čemu také živit nenasytné vojenské mašinérie, když svět přijal za svou demokracii a liberální kapitalismus, což jsou prý hodnoty, které jakýkoliv vojenský konflikt naprosto vylučují.
Světově proslulí politologové i prognostici začali hovořit o jakémsi konci dějin, kdy vše pouze v poklidu bude plynout ke stále vyšší životní úrovni a k celoplanetární stabilizaci. Trochu mi to připomínalo rané fantastické romány sovětských autorů, kdy se také svět, samozřejmě pod prapory komunismu, měl stát kvetoucím rájem andělských bytostí, osob převychovaných k naprosté oddanosti a lásce nejen ke svým spolubližním, ke své práci, ale hlavně k rodné a veliké straně.
Ano, tenkráte to byly fantazie režimem dirigovaných autorů, ale i moderní, konkrétní dějiny nás přesvědčují o naprosto stejných a většinou osudových omylech.
První lidská naivita: Po Velké válce, zvané později první, se s velkou slávou zakládá v Ženevě Společnost národů, jejíž úvodní prohlášení s naprostou jistotou přesvědčuje obyvatele celého světa o věčném a trvalém míru, který byl tímto uzákoněn a tudíž musí zavládnout na věky věků .
Že válka druhá předčila svým rozsahem i brutalitou válku první, víme všichni.
Druhá lidská naivita: A přesto se mírotvůrci nevzdávají a v New Yorku zakládají OSN, coby garanta světového klidu a pokoje. Organizaci, jež byla 50 let trapnou atrapou jakéhosi planetárního policisty. Její modré přilby, vyslané občas do míst konfliktů, byly většinou všem těm separatistům, povstalcům či teroristům akorát tak k smíchu.
A teď tedy přišla léta devadesátá: Clinton hraje ve Viole na saxofon, Jelcin tancuje na pódiu kozáčka a my si zvolíme za prezidenta dramatika a humanistu.
Kdo by tedy válčil?
O čem by měly být další dějiny? Že by opravdu končily? Třetí lidská naivita!
11. září 2001 už trochu napovědělo.
A další roky potvrdily.
Tak jako se střídá den a noc, tak dochází i ke střídání dobra a zla. Abychom se mohli radovat z úspěchu, musíme nejprve překonat nějakou krizi, která přichází zákonitě a v určitých intervalech.
A to už od pradávných dob lidských dějin.
Kdyby se na Zemi před několika miliony let nezměnilo klima, které zlikvidovalo tropické pralesy a dalo vzniknout travnatým savanám, byli by tehdejší hominidé stále na úrovni šimpanzů a goril, s nimiž by se ještě tak možná rvali o výhodnější banánovníky.
Kdyby se před několika desítkami tisíc let v Evropě prudce neochladilo, žili bychom stále jako primitivní kmeny v Amazonii, což znamená, kamkoli natáhnu ruku, je něco k snědku.
Nestavěli bychom důkladné příbytky, nesnažili se zajistit si přijatelné oblečení a hlavně bychom se pomocí ohně nenaučili zpracovávat kovy.
Z toho všeho vyplývá, že lidstvo dopředu postrkují pouze opakující se krize, problémy a také přírodní katastrofy. Možná nevíte, že před 76 000 lety explodoval v dnešní Indonésii megavulkán Toba, který vychrlil do ovzduší tolik popílku, že na Zemi panovala mnoho let tzv. nukleární zima. Přestaly růst rostliny, takže vymřelo i velké procento fauny, a prakticky také celé lidstvo. Podle dnešních genetiků zůstal pouze jeden muž (Adam) a necelá desítka žen. A pouze jim vděčíme všichni za svůj život.
I z takovéto katastrofy se lidstvo dokázalo vzpamatovat. A věřím, že by přežilo i pád asteroidu či komety, válku s ufony nebo novou dobu ledovou.
Zkrátka každá krize lidstvo posiluje.
Možná je tento princip součástí evoluce, a proto dějiny nemohou nikdy končit. Nemůžeme žít v beztvarém bezčasí, neboť to by znamenalo úpadek a degeneraci.
A co nám tedy hrozí v současnosti?
Je toho poměrně dost: nejen hrozba globálního oteplování, ale i opět oživší nebezpečí atomové války, záplava uprchlíků ze zdevastovaných zemí Afriky i Asie, jakožto i hrozba teroristických útoků radikálního islámu. Nezapomeňme přičíst vzrůstající imperialistické choutky Ruska a oproti tomu naprostou neschopnost evropských vůdců postavit se hrozícím krizím čelem. I na naší politické scéně nevidno jakéhokoliv progresivního pohybu vpřed, spíše naopak slepě kráčíme za naším prezidentem do lokalit IV. cenových skupin.
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Ale také, že když se kácí les, létají třísky. Snad je opravdu zákonem vývoje, že po každé takové krizi se lidstvo opět povznese, poučí a pokročí dál. I když ceny bývají vysoké.
Většinou placené lidskými osudy, lidskými životy.
Doufejme, že i my se z těchto krizí brzy dostaneme, povzneseme se a poučíme.
Pohřbíme své mrtvé a budeme s obavami vyhlížet, co se nám zase nedej bože za obzorem vynoří.
A ono se vynoří. Další problémy, další potíže. Jako by si ten Někdo nahoře hrál a testoval svůj výtvor, co všechno ještě snese a vydrží.
A on vydrží hodně.
A vždycky zvítězí a každou krizi překoná.
Budiž nám toto útěchou do let dalších, kdy každopádně dějiny ještě končit nebudou.