Maturita z pseudovědy
Maturita z pseudovědy
Vy všichni, kteří jste až do posledního řádku dočetli mé pseudovědecké studie (21 gramů, Kdo vládne této planetě? Hvězdný prach a my, Kolik je na světě dušiček? Fixní idea, Velké zklamání z mého posmrtného života) a kteří jste si neodplivli znechuceně na zem, bohabojně se nepokřižovali, ani nezavolali svým dávným přátelům z Stb, co že to ještě nechali chodit po této zemi, vy všichni, vězte!
Až do této doby se jednalo o jakýsi slabikář pro širší, nijak nenáročné, nepřemýšlivé a spíše Bleskem či Novou odkojené vrstvy.
Až do této doby…
Protože teprve teď vás čeká ta pravá zkouška života, seismograf vaší představivosti, maturita z ryzí pseudovědy. Z pseudovědy, jež je však matematicky doložitelná a možná, možná i v příštích staletích na oficiální politický názor pasovaná.
Proto by se jedinci slabších povah, voliči KSČM, ANO i té naší hradní ostudy, jakožto i příznivci zhrzených náboženských sekt, včetně těch orientálních, měli raději začít věnovat nějakým jiným činnostem. Třeba výrobě mávátek, pečení koblih, prosebnému voláním do Bílého domu, či pulírování dálkově odpalovaných bomb.
Můžou si v podstatě dělat, co chtějí, protože, mezi námi, je jim to prakticky do budoucna stejně prd platný!
Nezačnu tady jako oni planými sliby, nýbrž neomylnou a nijak nezpochybnitelnou matematikou: Krychle, všichni víme, co je krychle. Kostka, která má tři rozměry. Šířku, délku a výšku. Zrovna tak jako váš obývací pokoj, vaše chata, vaše auto, Kellnerova jachta, Zemanova gumová jachta. Jako my všichni.
Žijeme totiž ve trojrozměrném vesmíru. V jediném nám známém vesmíru. Dvojrozměrný vesmír je prý teoreticky neproveditelný. Byl by pouze plochou, jako je třeba arch papíru, a případní obyvatelé by se v něm posouvali jako ploštice. Neviděli by pod sebe a neviděli by nad sebe. A i když by se jejich tvary při pohledu seshora, z našeho vesmíru, zdály být naprosto fantastické, oni by se viděli pouze jako pohybující se úsečky.
A až někdy někdo třeba něco takového vytvoří (určitě by to umístili do Disneylandu), a my budeme po zakoupení vstupenek, coly a popcornu po tomto světě chodit a dívat se na ty tvorečky, jak se snaží, trápí, zabíjejí, milují, doufají a přesto věří. Věří v ty tmavé, pohyblivé, šlápoty, které se nad nimi tak tajuplně objevují. Věří v naše podrážky, neboť právě my budeme zvědavě chodit po tom jejich světě. Určitě si z těchto průniků vytvoří několik různonázorových náboženství, které samozřejmě logicky zvýší počet již stávajících válek. A my se za příplatek budeme moci na to vyvražďování nějakých čmáranic s úsměvem dívat.
A pak se tam zničehonic objeví jeden pochybovač, který začne hlásat, že kdybychom dokázali vytrčit nějaká ta naše tykadla nahoru, jako z té plochy, pak bychom viděli, o co vlastně jde.
„Vytrčit se nahoru, co je to nahoru?“ začnou šílet místní kněží, a protože ve dvourozměrném prostoru nelze tohoto kacíře upálit, alespoň ho vymažou zmizíkem.
A teď si naopak představme my, že náš trojrozměrný prostor, ve kterém všichni žijeme, je obklopen ještě dimenzí čtvrtou. Čtyřrozměrným prostorem, který však my nevidíme, o kterém nic nevíme a kam se „vytrčit nahoru“ neumíme. Ale pozor, my nejsme žádní ti přihlouplí plocháči, a co nevidíme, to si lehce spočítáme. https://cs.wikipedia.org/wiki/Čtvrtý_rozměr
Proto již v druhé půli 19. století Charles Howard Hinton či německý fyzik Johann Karl Friedrich Zolner vzbudili neobvyklý zájem široké veřejnosti problematikou čtvrté dimenze. Leč „teorie vyšších rozměrů“ spatřila světlo světa dokonce již 10. června 1854, kdy Gaussův student Reiman na universitě v Gottingenu přednesl slavnou přednášku O hypotézách, na níž se zakládá geometrie.
A půjdeme-li ještě hlouběji do zapomenutého vědění světa, můžeme na staré malbě vidět, kterak středověký poutník nahlíží za sféry nám zapovězené. Kam onen poutník vlastně hledí a jak se mu podařilo prostrčit se do další dimenze? O co věděli dávní alchymisté více než naše digitální generace?
Asi o dost.
Jenže tímhle svěžím úvodem pro nás ještě vůbec nic nezačalo. Teprve teď se dostáváme k opravdovému jádru věci, ke skutečnému odhalení našich životů a vůbec naší úloze v nekonečném vesmíru (v nekonečných vesmírech).
A vede nás k tomu (jak také jinak) česká cesta.
- Profesor MUDr., RNDr. Ferdinand Herčík, DrSc. (1905-1966), biolog a biofyzik, je znám jako zakladatel československé radiobiologie, zakladatel a první ředitel Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně, v letech 1949-1950 děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
- Otakar Borůvka (1899-1995), který se zabýval matematickou analýzou, diferenciální geometrií, v algebře vybudoval teorii rozkladů a po 2. světové válce založil moderní školu diferenciálních rovnic. Je také považován za objevitele prvního a v jistém smyslu dodnes nejlepšího algoritmu pro nalezení minimální kostry konečného souvislého grafu, publikovaného v roce 1926. Tito dva muži vypracovali ve čtyřicátých letech velmi zajímavou teorii o čtyřrozměrném způsobu života.
Onen myšlenkový model byl zveřejněn ve Sborníku lékařském, sv. XLV, 1943, str. 164 – 175 a ve Vědě a životu 1944, str. 481 – 484. A já se o tomto famózním díle dověděl až ze Součkových Tušení souvislostí. Bohužel léta válečná a poté ideologie založená pouze na nevědomosti a neinformovanosti ono dílo bez jakýchkoliv skrupulí zazdila.
Neb nad námi měla plát pouze hvězda rudá…
Nyní je tedy ona syrová a obnažená pravda před vámi:
Matematicky je tedy nezpochybnitelné, že náš trojrozměrný svět (3D) obklopuje svět čtyřdimenziální (4D). Přesněji řečeno, náš třírozměrný svět je nedílnou součástí světa čtyřrozměrného.
Nelze vyloučit, ba je téměř zákonité, že v onom 4D světě bují organický život jako v našem. Bytosti tam žijící, mohou vypadat třeba jako Vetřelec Ridleye Scotta, ale je spíše pravděpodobné, že v nadřazeném prostoru budou nám nadřazené i fyziognomie jeho bytostí. Proto bych spíš čekal něco jako Alaina Delona či Arnolda Schwarzeneggera v mladším balení nebo Julii Roberts či samotnou Nefertiti, možná i Kleopatru. Dokonce vidím z mlhy čar a kouzel se vynořovat i bájného Jiřího Ovčáčka.
Každopádně tyto bytosti naše domácké 3D pinožení určitě s ironickým úsměvem pozorují. Baví se, možná se i sázejí, kdo z nás zase dostane příště přes držku.
Podle Borůvko- Herčíkovy teorie mají však tyto pro nás nadbytosti zoufalou potřebu dojít z jednoho konce svého světa na konec druhý. My samozřejmě nevíme, co je k tomu nutí. Možná na tom druhém konci mají ve 4DLidlu větší slevy, či jsou tam krásnější ženy (muži), nebo tam neplatí prohibice či mají lásky a pravdy plnějšího prezidenta.
Problém je však v tom, že aby se oni nadšenci dostali z poloviny svého 4D světa na druhou stranu, musí projít naším 3D světem, který jejich sféru kompletně půlí. A tehdy se začnou dít zázraky. Aby tělo 4D mana mohlo vstoupit do našeho prostoru, musí projít určitou přeměnou. V místech průniku s naší dimenzí dochází totiž k reakcím čtyřrozměrné bytosti s atomy a molekulami tohoto světa a tyto reakce působí zpětně na čtyřrozměrný organismus, který se během tohoto difusního procesu zákonitě mění.
Mění se v život jako takový!
V život, jež je vdechnut rostlině, zvířeti, ba i člověku. Tedy i nám!
Nám všem, bez výjimky!
Život by potom byla pro nás neviditelná 4D hmota nadřazené dimenze. Byla by to část oné nadbytosti, která zrovna prochází naším světem. Je to jako bychom se my brodili přes žabincem porostlý rybník, kde právě ta vrstva zeleného sajrajtu je plochý 2D vesmír. Žabinec nás vidí pouze jako čáru pachtící se kamsi, ale my dobře víme, která část našeho těla je s tímto povrchem ve styku.
Pane bože, teď mi to také dochází!
- Všechny organismy jsou čtyřrozměrné útvary v prostoru 4D, pronikající naším 3D a zasahují do něho.
* Všechny organismy ve 3D jsou výsledkem průniku ze 4D. Tzn. souhrn částic nacházející se zrovna při průniku vytváří aktuální stav a podobu rostliny, zvířete či člověka.
* Trojrozměrný organismus žije v našem světě tak dlouho, dokud trvá průnik částic. Stručně řečeno, superbytost vkročí do našeho výsostního prostoru při našem narození a opustí jej v okamžiku smrti. Délka našeho života je tedy délkou cesty, kterou musí 4D bytost urazit.
* 3D mrtvé tělo zůstává zde, jeho molekuly se časem rozptýlí a stanou se součástí anorganické přírody až do té doby, než budou zapojeny do dalšího difuzního děje.
Podtrženo, sečteno a vypadá to nakonec tak, ne že nějaký 4Dman vtrhne do našeho prostoru a jakousi metamorfózou se zde promění v pampelišku, zebru, královnu krásy či poslance parlamentu, potažmo v každého člověka. Ne! Naopak. Ta pampeliška, zebra, královna, poslanec i my jsme určitou malou součástí onoho nedočkavého 4Dmana (případně 4Dmenů). Tak jako žlučník neví, že je součástí člověka a koná pouze svou těžkou a záslužnou práci, tak my o něm víme až velmi dobře. Zrovna tak my jsme součástí vyšší bytosti (o které nevíme), ale která ví o nás. Proč si tedy nepřiznat, že skutečný a opravdový život plyne v té čtyřdimenziální bublině, kam my se vystrčit neumíme a ani nesmíme. Náš obyčejný 3D svět se potom stává pouze jakousi pokusnou farmou, zkušebním autodromem či sportovní arénou, kde si naši 4D obři dokazují své hrdinství, svou odvahu nebo chytrost.
Ale oni to nejsou žádní cizí obři. To jsme my. Opravdoví my! Věční a nesmrtelní, kteří občas vyšlou ten svůj „žlučník“ na zkušenou do nižších sfér, aby si ho otestovali pro další gigantické hodování.
Až tedy zemřeme, procitneme ve 4D prostoru a společně se s 4Dkamarády všemu tomu našemu snažení na tomhle uplakaném světě upřímně zasmějeme.
Jenže tahle představa by nás nakonec mohla svádět k úvaze, že je vlastně nejlepší se tady na všechno vykašlat, zabalit to a ničím se netrápit.
Ale to by byla obrovská chyba. Třeba nás sleduje ještě i nějaká porota, 4D porota, která za všechno naše konání uděluje body, jak kladné tak i záporné, podle čehož se asi určí bonus či sleva v tom 4D Lidlu. Anebo nás pošlou proprat „žlučník“ ještě jednou.
Vy, kdož jste dočetli bez jakékoliv úhony až sem, můžete si pogratulovat, neboť máte onu maturitu konečně za sebou.
Nikde se s ní raději nechlubte, ani do životopisů ji nepřipisujte, i když samotní autoři podotýkají, že tenhle jejich myšlenkový model umožňuje nesporné a z fyzikálního a biologického hlediska přijatelné vysvětlení pozadí některých dějů, jako princip dědičnosti, mimořádně vyvinuté smysly některých zvířat a způsobů jejich dorozumívání nebo vztahů mezi tělesnými a duševními stavy.
A kdyby se náhodou nad vámi z nějakého obláčku vyšpulilo něčí oko, nelekejte se, to vás jenom vaši škodolibí kamarádi ze 4D světa pozorují, fandí vám a už se nemohou dočkat, až se vrátíte domů.
Ale proč zatím spěchat…
