Je všeobecně známo, že muži nemilují přespříliš dlouhé nákupy. Zvláště pak nákupy v našich moderních supermarketech. Ti odvážnější, otrkanější kategoricky odmítnou byť by jen jednou nohou do těchto chrámů konzumu vkročit a raději prosedí veškerý čas v autě na parkovišti, i když je oblažuje z autorádia svými třicet let starými hity sám Michal David.

   Ti druzí, ti méně odvážní nebo málo vynalézaví, ti zkrátka svoji úlohu tlačitele vozíku chtě nechtě přijmou. A tak zatímco šťastná ženuška poletuje jako motýlek, jako čerstvě z klece vypuzený ptáček od jednoho regálu k druhému, její muž v klasické pozici, opřen lokty o rukojeť vozíku, zírá nepřítomným pohledem do prázdna a  pouze pomalým kroksunkrok pohybem je navigován zvukovými signály své manželky, jejíž manévrovací schopnosti se zde jako zázrakem neustále rozšiřují.

   Tento jako ve snách posouvající se muž nemyslí absolutně na nic, neboť zvuky, vjemy a i pachy okolí mu to ani nedovolují. On pouze tlačí a tlačí          ( v tomto případě onen zpropadený vozík - zatím).

   Leč křivdili bychom mužům tvrzením, že jednoznačně zavrhují všechny obchody. Jsou výjimky, kde by s radostí trávili přece jenom trochu času, kde by se jim oči rozsvítily, nozdry zachvěly a mozek se opět probudil. V tomto případě jde většinou o různé hobby prodejny či o zboží z nabídky elektroniky, autodoplňků, sportovních, rybářských i loveckých potřeb. Jedná se většinou o ta oddělení obchodních domů, která jeho manželka pohrdavě míjí se slovy: „Prosím tě, pojď a nezdržuj se tady! Máme toho ještě moc!“

   Pokud takhle šikanovaný muž dostane vycházku, když si ušetří trochu toho volného času i pro sebe a sám některou z těchto prodejen navštíví, nastává problém číslo dvě.

   Zatímco za komunistů jste se prodavače (-ky) nedovolal, neboť on (ona) řešil          (-la) s kolegy daleko důležitější problémy, než se starat o nějaké věčně otravující parazity, dnes je tomu jinak.

  Onen muž vkročí tedy do jím vybraného obchodu, oči mu opravdu lačně svítí a duše se těší na pomazlení se s tolika krásnými věcmi, a to i za cenu, že nic nebude koupeno.

   Za co také? Naše hypermarkety už téměř veškeré úspory úspěšně vysály a než se zase něco ušetří…

   Už, už se chce náš hrdina ponořit do nádherného světa báječných představ, když tu v jeho nejtěsnější blízkosti kdosi zakrákorá: „Co si budete přát, pane?“

   „Nic, já se chci jenom podívat, co máte nového.“

   „Ó, nového máme hodně, skoro všechno,“ nenechá se odbýt prodavač a nabízí to a tohle, a že by byla i sleva a k tomu si jako vhodný doplněk určitě musíte pořídit támhleto.“

   „Ne, já se chci jen podívat!“

   „To samozřejmě můžete, ale vy asi nevíte, že si to můžete i okamžitě odnést domů. U nás je teď možná půjčka bez ručitele a s nulovým navýšením.“

   „Ne, já nechci žádnou půjčku, já se chci jen podívat!“

   Prodávající, tvrdě proškolen dobře placenými lektory, nasadí profesionální úsměv číslo dvě a pokračuje: „Co říkáte třeba tomuhle výrobku? Jeden z posledních kusů. Jdou strašně rychle na odbyt.“

   Náš muž obrátí oči v sloup a znovu a znovu opakuje: „Já nic nechci! Já nic nechci!“

   Falešný úsměv číslo tři: „Ale to si jenom myslíte, že nic nechcete, podle průzkumu…“

   „Vlezte mi na záda!“ práskne raději muž dveřmi, jsa rozhodnut, že sem již nikdy nevkročí. To opravdu raději s manželkou absolvuje znovu onu potupnou exkurzi po tom nenáviděném Tescu.

   Na druhé straně náš prodavač, již zcela bez profesionálních úsměvů, odkvačí ke svým kolegům se slovy: „Proč já musím před každým takovým parazitem ze sebe dělat blbce?“

   „Protože si to vedení přeje,“ zní mu v odpověď. „Protože to pomáhá zvýšit nejen tržby, ale i pověst podniku!“

   Opravdu?