Facka, padnuvší na tvář vzpurně se tvářícího adolescenta, rozvibrovala tíživou atmosféru právě probíhajícího rodinného pohovoru.
   „Pětka z dějepisu, pětka z moderních dějin!“ ječí otec jako šílený a nebýt soucitné matky, měla by ta facka zcela jistě i své sestřičky.
   „Copak jsi neuměl, Bedřichu?“ snaží se ona matka předejít dalším erupcím otcových výchovných metod.
   „Založení Čechofertu,“ zamutuje vyslýchaný.
   „U všemocného Andreje!“ zalomí rukama viditelně nespokojený otec. „Takové téma! Takové základní téma! Vždyť je to všude kolem nás. V televizi, v novinách, na plakátech, a dokonce i v seriálech! I v Ordinaci v růžové zahradě tomu věnovali několik dílů!“
    Napije se zlevněného piva z Olmy a pokračuje: „Tohle je přece něco jako Bible, je to první a někdy i jediná otázka při přijímačkách na vysoké školy, případně do lepšího zaměstnání, a on, on…“
   „Je to i tvoje vina,“ otáčí směr hovoru matka, „kdy ses s ním naposledy učil? Kdys měl čas mu něco občas pořádně vysvětlit? Musíš pořád jenom číst ty tvoje ANO noviny a čumět na ANO TV? Zkus si jednou vzít jeho učebnici a probrat pořádně aspoň tu nejdůležitější látku!“
   „Dobrá,“ zabručí částečně vybouřen otec, zatřese Olma pivem, aby se usazený penicilín řádně rozptýlil, a pokyne synátorovi, jako že jo, ať tedy tu učebnici přinese.
   Ten štěstím celý bez sebe se došourá do svého pokojíku, kde po chvíli nesystematického pohrabování vydoluje něco, co kdysi mohlo připomínat i knihu. Podá to otci, který učebnici s odporem otevře na inkriminované stránce, aby pak přece jenom spokojeně pokývá hlavou.
   „Vždyť tady máš ke každé kapitole i řadu otázek. Normální, zdůrazňuji, normální člověk by si na ně zkusil odpovědět, což je přímo návod k tomu, jak si tuto látku osvojit, naučit se ji.“
   Nasadí si tedy brýle, nedávno také ve slevě zakoupené od Agrotechnicu Morava, a čte: „Co předcházelo vzniku našeho státu, Čechofertu?“
   „Hmmmm…“
   „Co  hmm! Přece o tom musíš něco vědět!“
   „No tak asi ten Andrej, jako Babiš, snad ty ruský tanky? V osmašedesátym?“ předvádí se Bedřich svou znalostí historie.
   „Ale houby!“ bací otec pěstí do stolu, výrobku to firmy Wotan Forest. „Ano, tanky tu v osmašedesátém byly. Zaplať Andrej! Ale to bylo jenom dobře. Protože díky jim mohl mladý Andrej vystudovat prestižní školy, získat ostruhy při vysokých funkcích v podnicích zahraničního obchodu, zkontaktovat se s čestnými a zajímavými lidmi, aby potom všechny tyhle zkušenosti mohl využít pro blaho této země, pro blaho mne, maminky, a dokonce i tebe, blbečku!“ 
   Otec se znovu napil zteplalého piva a poté se obrátil na maminku se žádostí o trochu salámu. Ale pouze kosteleckého, ona přece ví, že drží dietu.
   Znovu se podíval do rozpadající se učebnice a pokračoval: „Správná odpověď by měla znít, že byly zlé, opravdu zlé doby, kdy tato republika, tenkráte ještě zvaná Česká, se dostala do područí západních fašistických států, které ji v rámci tzv. Evropské unie vysály až do úplného morku kosti. A tenkrát se zvedl jeden, jediný hrdina, Andrej Babiš, aby nemilosrdně ukázal do řad těch všech kolaborantů a příživníků a tvrdě prohlásil, že všetci kradnú! A lidé zvedli své unavené a ubité hlavy, poznavše svého mesiáše, svého zachránce, nelenili a spěchajíce k volebním urnám dali mu nejen hlas, ale i svá srdce. A Andrej se odvážně chopil otěží a společně se svými věrnými, svými apoštoly, vyvedl tento národ z bídy a marasmu.  Nenechal se odradit ani lživou propagandou, ani sem dovezenou smrtící pandemií a dokonce ani podpásovou a neférovou kampaní, vedenou jistým Kalouskem.“
   „Amen“ zašeptala dojatá matka. „Táto, tys to řekl jako nějaký moderátor, jako rozený básník.“
   „A proč myslíš, mámo, že dělám domovního důvěrníka? To přece nesvěří každému, že?“ vypjal otec hrdě svá ztučnělá prsa. „Proto se musím neustále politicky vzdělávat, být stále ve střehu, vědět, co lidé chtějí, co potřebují, co si mezi sebou říkají. Jsem prověřen nejen uličním výborem, ale i místní organizací ANO, a proto si nemohu dovolit, aby tady ten náš spratek vybočil z oficiálního směru, nebo se dokonce stal, fuj, protistátním živlem, nějakým takovým odporným Chvilkařem!“
   „Další otázka,“ otočil se přísně na spratka, „jakým způsobem zachránil Andrej Babiš naše národní hospodařství, naši ekonomiku?“
   „No, no, no asi ukradnul to ukradnuté…“
   Plesk! Dopadla facka tentokráte na tvář druhou. „Jak můžeš o našem Andrejovi říct, že krade, když ho už dávno očistily všechny naše nezávislé soudy? Ještě že tu jako důvěrník nemám odposlouchávací zařízení, to by byl průšvih. Poslouchej, ty kokot:  Ten hlavní zloduch, ten Kalousek, rozprodal veškeré naše národní bohatství. Něco zákeřným Němčourům, něco svým vykutáleným kamarádíčkům, i když vlastně šlo o stejnou bandu. Hrabat, hrabat, hrabat! Užívat si s kurvami v Karibiku a tady vymlátit lidem duši z těla. Ano, Andrej to mohl všechno zabavit, znárodnit, ale to jeho čestná povaha nedovolila. Raději si utrhl od úst a za své peníze pomalu a jistě získal všechno zpět. Ukryl to v tak nedobytné pevnosti, že tenkrát i přeplacení a samozřejmě Kalouskem zkorumpovaní právníci nic nezmohli. Ta pevnost, ta firma firem, to byl onen bájný Agrofert.“ 
   Otec si dojetím zamáčkl slzu, z kostelecké vysočiny vidličkou opatrně oddělil jakousi kůstku, asi myší a pokračoval: „A když byla celá naše ekonomika bezpečně ukryta v neprodyšných a neprůhledných zdech Agrofertu, rozhodl se Andrej vše vrátit pracujícímu lidu. Chtěl celý Agrofert rozptýlit po celé zemi, aby se každý mohl radovat z plodů své práce. Jenže tu byla ta fašistická EU. Že prý nějaký czexit a vyrovnání, napravení, penále a dluhy a kdoví co ještě. Ještě že jsme ale měli Andreje, mudrce nad mudrci. Když se nemůže začlenit Agrofert do České republiky, vstoupí Česká republika do Agrofertu. A tímto historickým spojením vznikl nový státní útvar – Čechofert. EU utřela hubu, protože kde brát, když Česko najednou zmizelo, a navíc vše bylo provedeno až 2. ledna, takže Andrej ještě stačil chytře rozdělit eurodotace mezi vděčné důchodce.“
   „Vidíš, Bedříšku, jak je to jednoduché, jak ti to táta jednoduše vysvětlil,“ uznale pokyvuje hlavou maminka. „Hned zítra se přihlas a tu pětku si oprav!“ 
   „Hu, hu, hu!“ něco jako souhlas vyloudil ze sebe synek a byl rád, že si může konečně jít k sobě do pokoje hrát tak oblíbenou elektronickou hru Jen počkej, zajíci.
   Otec také spokojeně vybral kávovou lžičkou z Olma piva zbývající penicilín, podešel ke gauči, aby se mohl u televizních zpráv opět těšit z rostoucí životní úrovně Čechofertu. Maminka ještě chvíli poklízela v kuchyni, ale myšlenkami již byla v zítřejším ránu, kdy se bude muset rozhodovat, do které fronty se půjde dřív postavit. 
   Než si vše náležitě ujasnila, padl na tuto krásnou zemi soumrak a posléze milostivá noc. I v ní však byly nepřehlédnutelné lány voňavé řepky, ozařované celou škálou barevných oblak, stoupajících z předimenzovaných chemiček. 
  Z Pražského hradu, jenž již nebyl sídlem císařů, králů ba ani prezidentů, tou dnes zbytečnou funkcí, kterou jednomyslně zrušila dozorčí rada Čechofertu, shlížel na potemnělou Prahu generální ředitel, dnes již postarší Andrej Babiš. Snil o nekonečné slávě a ani netušil, že někde na Moravě se právě ukládají v jednom trestním pracovním táboře ke spánku stovky mladých, k smrti unavených mužů, kteří zde od rána do noci lopotí na vodním koridoru Dunaj – Odra – Labe.
   Brzy usnul i otec. Jemně pochrupoval a pravděpodobně se mu i zdálo, že byl povýšen na uličního důvěrníka, což znamenalo možnost i občas vyjet na dovolenou za hranice. 
   Jeho synáček tam však již dávno byl. Zdálo se mu totiž, jak si užívá s kurvami v Karibiku.