„Co se, Lojzo, pořád hrabeš v tý almaře? Já to po tobě zase uklízet nebudu,“ zavřeštěla Anna  Šoupalová  pozorujíc zneklidněně manžela, který připomínaje zanorovaného starého jezevce se posunoval hlouběji a hlouběji do útrob jejich vším možným šatstvem napěchované skříně.
   „Co by, co by! Hledám tu starou legitimaci KSČ a taky všechny ty diplomy a čestný uznání, co jsem dostával jako domovní důvěrník nebo člen Pomocný stráže.“
   „To všechno jsi přece tenkrát v listopadu spálil, že prej nesměj zůstat žádný důkazy, žádný stopy o tvojí činnosti, až tak ses bál o kejhák. A vidíš, houby se stalo!“
   „Tohle jsem ti akorát nabulíkoval,“ zní z hlubin skříně, „abys mě při případných výsleších nepotopila, ale ve skutečnosti jsem myslel na zadní vrátka.“
   Praskot zadní stěny a zároveň vítězoslavné zavytí byly neomylným znamením, že Lojza hledaný poklad nalezl. Vynořiv se nejen se šťastným úsměvem, ale i s několika dámskými kalhotkami nyní již větších rozměrů kolem krku, mával jako šílený  jakýmsi balíčkem narychlo omotaným tehdejším Rudým právem.
   „Mám to, mám to!“ jásal jako smyslů zbavený, a kdyby mu to dovolila revmatická kolena, určitě by i kozáčka střihl.“ 
   „A na co ti to bude, ty blázne starej?“
   Lojza Šoupal se přestal nevázaně radovat a vrhl na svou choť pohled plný upřímného politování: „Kdybys furt nečuměla na ty svoje ordinace v růžovejch zahradách a občas si přečetla i něco jinýho než Blesk, tak bys věděla, že doba se mění, že na pravdu a lásku si tu už nikdo nehraje a že se může i klidně stát,“ vypjal hrdě hrudník, „že se zase nějaká ta funkcička může najít i pro mě.“
   „Pro tebe? Ha!“ obrací oči v sloup Anna, „dyť nemáš žádný vzdělání, ani Jiráska jsi nedočet, tak mi laskavě vysvětli, ty politiku, kam na ty blbosti chodíš, kde je bereš, z čehos je vyčet?“
   „Z Haló novin nebo internetovejch Parlamentních listů a taky ze zaručeně ověřenejch mailů mých přátel.“
   „Prosím tě, tatí, co to čteš za sračky?!“ ozve se pojednou z předsíně, neboť dcera s vnučkou jako naschvál dorazily na pravidelnou povinnou návštěvu.
   „Jaký sračky, paní inženýrko,?“ rozčiluje se otecko. „Je to jediná pravda v tomhle posranym kapitalistickym bordelu.“
   Přesto následují povinné objímačky a letmé polibky na obě tváře.
   „A já zatím něco dobrého připravím,“ nabízí se Šoupalka a coby překvapený hostitel odbíhá do kuchyně, kde jak studené mísy, tak i pár dezertů již dávno čeká v pohotovostním režimu.
   „Vy mladý jste hrozně nevděčný,“ vyčítavě se podívá Lojza na dceru.
   „A proč?“
   „Ty mi nejenom vyčítáš mou stranickou minulost, ale ty se za ní i stydíš, a to je velká chyba.“
   „Proč?“
   „Podívej, děvenko,“ začne otec rozvláčně s důrazem na každé slovo, kdy i hlava nakloněná na jednu stranu kopíruje jeho nikým nepřekonatelný vzor. „Kdybych se tenkrát neangažoval pro blaho této země, nikdy by ses nenarodila do bytu 3+1 první kategorie, natož aby tvůj průměrný prospěch ze základky stačil na přijetí jak na gymnázium, tak i na vysokou školu. Byla bys nicka, možná pokladní v sámošce. Ano, tak to tenkrát bylo.“
   „Ale to je přece blbě, ne?“ přestane si na chvíli hrát s mobilem vnučka.
   „Co je blbě, broučku?“ snaží se Šoupal vykouzlit na tváři přijatelně sympatický úsměv, by nepodráždil své milované zlatíčko.
   „No aby někdo mohl na školu a někdo ne. Když by mě zajímala třeba historie, tak se přece nepůjdu učit na soustružnici!“
   „A proč ne, beruško? Dřív každý škole předepsali počty žáků, který jasně určovaly, kolik ten rok jich může na gymnázia, kolik na průmyslovky a kolik do učení. Jasně že muselo zbýt i pár zájemců o vojenský školy a hornický učiliště. A tak se nikdy nestalo, aby nám v průmyslu chyběla nová krev, učňovská mládež. Protože průmysl, průmysl,“ zasněně se Lojza zahleděl do minulosti republiky, kde mašíroval krokem jednotným se svými kamarády coby straně oddaný milicionář, „průmysl, to byla páteř tohohle státu. Ale teď? Fuj, hanba pohledět!“
   „Táto, ty bys každého navlékl do montérek a ještě k tomu postavil do pozoru,“ přidává se dcera, „proto se nediv, že jsme tu neměli pořádné služby, obchody nebo samostatně tvořící vědecké týmy či i jiná kulturní zařízení. Nebo síť neziskových organizací…“
   „O těch mi vůbec nemluv!“ začne Lojza řvát. „Příživníci, pijavice, žrouti dělnických peněz! Víš, co už toho zpronevěřili?“
   „Rozhodně míň než Babišův Agrofert. A neházej všechny do jednoho pytle.Ty, o kterých mluvíš, jsou většinou jenom pračky špinavých peněz tvých bývalých kamarádíčků!“
   „Jak tě tak poslouchám,“ dramaticky pokývá hlavou otec, „tak ty budeš určitě volit ODS nebo Topku. Ty, moje dcera, bude chtít zase předat republiku tomu zloději zlodějskýmu, vrahovi Kalouskovi!“
   „Jasně že budu volit Topku, respektive koalici, ale Kalouska bohužel už ne. Vzdal se mandátu. A jen tak mimochodem, všichni tvrdíte, že je to zloděj zlodějská. Můžeš mi ukázat, kolik má baráků, kolik má firem, do čeho ten majetek ulil? To, že jednou začne Babiš něco sprostě vyřvávat, ještě nic neznamená. Spíš naopak. Ten lže, i když mlčí!“
   „Na pana Babiše mi nešahejte,“ ozve se ze dveří, v kterých nesouc tác jednohubek, chlebíčků i dezertů zjevuje se coby zásobovací jednotka samotná Šoupalová.
   „Berte si, berte, já ještě když tak přidělám,“ pokládá tácy na stůl, při čemž nezapomene dodat: „Babiš je první politik, kterej na nás důchodce myslí. Tolik přidáno jsme ještě nikdy nedostávali. Zvlášť za toho vydřiducha Kalouska.“
   „Ale mami,“ obrací oči v sloup dcerka. „Všechna ta přidání jsou dána zákonem, který prosadil kdo? No přece Kalousek. Kalousek vyvedl celkem slušně tuhle zemi z finanční krize. A dokonce za té krize byl poměr důchodu k průměrné mzdě příznivější než dnes. A když krize skončila a začalo se dařit, tak byla Nečasova vláda odstavena dost podivným policejním pučem, aby mohl smetanu z rostoucí životní úrovně lízat někdo jiný. A ten lízal opravdu důkladně. Slízal nejen tu smetanu, ale vypil do dna i mléko, samotný krajáč prach sprostě ukradl a ještě nás zadlužil nejméně na sto let. Vysál ten náš stát jako upír!“
   „Ale dyť to dělaj všichni“ snaží se rozkuráženou dceru zklidnit Šoupalová.  „To si nevybereš. Voni se už mezi sebou vždycky domluvěj, teď de vo to, aby taky káplo něco na nás, na vobyčejný lidi. A pan Babiš je jedinej, kdo aspoň trochu na nás myslí. Každou neděli si ho můžeš poslechnout, jak pěkně vypráví.“
  „To není on, babi, to je jenom jeho avatar,“ usměje se bezelstně vnučka.
  „Jakej ava – ava – tatar?“
  „No je to normální píerko. Ty kecy, rádoby dojemný story, to mu všechno píše Mára. Bureš je ve skutečnosti úplnej blb, kulturní nevzdělanec!“
   „Avatatar, píerko, story, bureš, rozumíš těm mladejm, táto?“ obrací se Šoupalová na manžela.
   „Ne! A ani nechci!“ zamračí se on. „To je všechno ten západ, Amerika, EU, to voni sem tyhle svinstva zatáhly. Třeba takový Piráti. Pi – rá – ti! Slyšel někdy někdo, aby se takhle jmenovala politická strana? To už se rovnou můžou jmenovat bukanýři, raubíři nebo lupiči! Kdo může takovou bandu proradnou vůbec volit?“
   „Já!“ hrdě zvedne ruku vnučka.
   „Ty, dítě nešťastný?“ lomí rukama Šoupalka. „Ty, ty nás chceš tady s dědou úplně zničit.“
   „A proč?“ ptá se dcera.
   „Proč, proč?“ má Šoupalová téměř slzy v očích. „Voni nám do bytu nastěhujou nějaký primitivní černochy z pralesa, že prej máme pro dva moc velký byt. A tátovi seberou řidičák, důchodci prý nebudou smět za volant…“
„…a evropský vůdce Pirátů je muslim a stejně to všechno platí Soros, no tak, babi,“ hladí dcera matku po ruce. „To jsou všechno hoaxy, které tu rozšiřují ruští trollové, aby mohli zase ovlivnit naše volby.“
   „Zase? Jaké zase?“ sevřel Šoupal stranický průkaz ještě pevněji. „Tady někdo někdy falšoval volby? Ještě řekni, že náš pan prezident Zeman byl zvolen podvodem?“ 
   „Tati, já se nechci hádat, ale kdybych ti měla vyjmenovat všechny Zemanovy fauly, tak bys mě asi vydědil.“
   „Ale nevydědil, furt jsme jedna rodina, a o těch faulech si schválně rád poslechnu.“
   „Nemá cenu tu vyjmenovávat veškeré Zemanovy nepříliš dobré skutky za jeho předsednictví. Stačí jenom v kostce: opoziční smlouva, ruský dluh, bamberský kufřík, akce Olovo a to nemluvím o rozparcelování státní správy a privatizaci bank. Když neuspěl v roce 2003 v prezidentských volbách proti Václavu Klausovi, stáhnul se na svou chalupu, kde se utápěl ve zlobě a nenávisti. Svět na něj zapomněl, a když v roce 2012 zveřejnil svůj zájem o kandidaturu na post prezidenta, budilo to tehdy spíše shovívavé úsměvy. I v průzkumech veřejného mínění se na čelních místech vůbec nevyskytoval. A pak přišel zázrak. Mohutná kampaň proložená útočnými pomluvami a spoustou lží mířená na jeho protivníky. A samotné finále? Tehdy bezostyšně obvinil Karla Schwarzenberga ze spolupráce se sudetskými Němci, kterým prý slíbil navrátit veškerý majetek. Zároveň nařkl rodinu jeho manželky ze sympatií ke třetí říši. Volby těsně vyhrál.
   To samé se opakovalo při volbě druhé, kdy pro změnu vsadil na kartu uprchlickou. Chudák Drahoš prý zaplaví tuto zemi vlnou primitivních utečenců. Na naše voliče to stačilo. Opět těsně vyhrál, takže k oběma výhrám se doslova prolhal, a to do dneška důvěryhodně nevysvětlil, kde vzal finanční prostředky na své kampaně. A nechtěj, tati, abych ti teď vyjmenovala všechny jeho lži ze současné doby. Zeman totiž lže pořád a víš, že to nesčíslněkrát potvrdily i naše soudy. Avšak jeho výmysly, pokud se týkají zahraniční politiky, jsou jasným důkazem o určitém provázání s východními diktaturami. Výroky o Krymu, občanské válce na Ukrajině, novičoku, anebo teď to zlehčování teroristického útoku ve Vrběticích. Ani nejlepší ruský obhájce by se z toho lépe nevymotal. Bohužel je to tak, na Hradě máme ruského agenta. Poslušného sluhu, který si teď musí do něj vložené ruské peníze poctivě odpracovat.“ 
   „Jenže to tak přece bylo odjakživa,“ brání se přece jenom trochu zkoprnělý Šoupal. „Vždyť my se přece vždycky se Sovětama radili co a jak. To je přece normální.“
   „Co hledáš na tý zdi, miláčku?“ zeptá se zvědavá Šoupalová vnučky.
   „Hledám, hledám.“
   „A co?“
   „No přece kalendář. Mně připadá, že jste ho přes třicet let neměnili.“
   „Ty jsi ale rošťanda,“ šťouchne do ní prstem smějící se Šoupalová, aby pak začala bědovat a hořekovat, že ony vůbec nic nejedí a ona že se s tím tak dělala, ale že jim to zabalí, aby měly něco na zítřek.
   A tak ten čas plynul, až zcela uplynul. Všichni konstatovali, jak se pěkně pobavili a jak je to pěkné, když rodina drží pohromadě. Když si tak rozumí. A přijďte zase co nejdřív, ať si o tý politice pěkně podrbem.
   Všechny se smály, jen starý Šoupal byl tak trochu zasmušilý, a když holky odešly, zalezl si tajně do bývalého dětského pokoje, kde si začal se smetákem opakovat cviky se zbraní, které jako mladý milicionář skvěle ovládal.
   Jen tak, pro jistotu…